Jak Honza vyrazil po německém Polabí pouze s průvodcem a naloženým kolem

P4180010.jpg
P4190023.jpg
P4190027-(1).jpg
P4190029.jpg
P4200034.jpg
Zvětšit fotogalerii
 
20. 5. 2016



Prvotním plánem byla cesta z Hamburgu přes hranice do České Republiky, ovšem tento cíl byl naplněn jen z části, a to přibližně poloviční. Labská cesta je vyhlášená kvalitně připravenými stezkami, neutichajícím větrem, který neušetří nikoho, a celkovou krásou cyklistu obklopující.

Zde v německém Polabí se nachází země cyklistovi zaslíbená. Osobně jsem měl pocit, že je mi zde vše podřízeno už jen faktem, že na kole sedím. Jako jezdci na bicyklu jsou Vám vyhrazeny části chodníků nebo komunikací, kde s libostí sobě vlastní můžete brázdit město a ukrajovat kilometry, dále pak nechybí semafory vyhrazené výhradně kolařům, což může i zkušenému účastníkovi silničního provozu notně zamotat hlavu - stalo se. Z vlastní zkušenosti musím přiznat, že hned první světelnou křižovatku jsem vůbec nezvládl, ale s velkou porcí štěstí jsem z ní vybruslil bez ztráty kytičky.

Bylo by mi zatěžko popisovat krásy přístavního města Hamburgu, protože s výjimkou nádraží jsem z něj neviděl takřka nic. Měl jsem plné brýle úniku z této změti cyklostezek a vodních kanálů, kdy mou největší starostí bylo udržet směr jihovýchod. Jediná možnost jak se neztratit, když se na cesty vydáte bez mapy, na jejíž produkci by se podílel alespoň jeden vystudovaný kartograf, ale pouze s cykloprůvodcem, kde se z měst stávají příjemně vyhlížející červené puntíky neodhalující jejich členitost. Tento fakt však přispěl k jisté volnosti, která mě po celou dobu cesty provázela. Nebyl jsem vázán žádnou předem vytipovanou trasou a mnohdy jsem se tak dojel podívat na místa velice pohledná, kam bych se nebýt náhody nedostal.



Mnoho popisů samotné cesty již bylo napsáno a očekávám, že mnoho jich ještě sepsáno bude, a tak bych se nerad věnoval jen tomu, kudy mě má kola vedla, ale především všemu ostatnímu.
Než jsem vůbec sbalil svých pět švestek a jednu karimatku, přečetl jsem pár článků o cestování po Labi, kdy velkou pozornost jsem dával nocování. Popravdě v mém hledáčku nebyly penziony, hotely, hotýlky, domečky nabízející „zimmer frei“, ani jiní vydělávající a ekonomiku podporující občané, nabízející ubytování. Cílem bylo spát, kde se dá. Rozpolcené názory na fórech mě v prvním okamžiku vyvedly decentně z míry, ale nenechte se zmást - internetové válčení vládne světu internetu. V očích se mi zablesklo, když jsem spatřil příspěvek, se kterým jsem se ztotožnil. Hlásal asi toto: „Pokud neděláš nepořádek, hluk a nikdo o tobě neví, pod širým nebem můžeš spát takřka kdekoliv.“. Velká to pravda a i přesto, že Němci obecně jsou považováni, hlavně v našich končinách, za málo tolerantní, nepotkal jsem se s jediným problémem tohoto druhu, kdy jsem se držel výše zmiňovaného jednoduchého doporučení. Místem pro přespání se mi tak stal lesní přístřešek nedaleko za městem Geestacht, stará koňská bouda za vesnicí Neuermark, kde bylo zajisté nutné uklidit zbytky přítomnosti koní po zemi a v poslední řadě lavička pro střídající hráče na fotbalovém hřišti ve vesničce Gohrau. Je fascinující, jak si člověk vystačí se střechou a třemi stěnami, když energie dojde a spánek se dostavuje.



Je nevyhnutelné, že při svém putování potkáte a budete mít co dočinění s místními domorodci. Náboj takovým setkáním také dodá, pokud se vaše jazykové dovednosti v jazyce dané oblasti pohybují okolo bodu mrazu. Nemohu netvrdit, že naši západní sousedé v mých očích nebyli ti nepříjemní turisté, kteří při svém brázdění Evropy za sebou nechávají hromady odpadků, skleslých tváří a bezmocných strážců pořádku, kteří si s jejich chováním nevědí rady - předsudek ale mnohdy i realita. Každá mince, jak koruna, tak euro, má však dvě strany a pro rýpaly, má také hranu. Poznal jsem Německo z té příjemné, vlídné a zároveň velice chytré strany. Kdekoliv jsem ve městě zastavil, abych snad jen naplnil žaludek nebo dopřál unaveným končetinám odpočinek, našla se dobrá duše, která soudě dle mého ověšeného kola zkonstatovala, že bych snad mohl být na svých cestách ztracen a v koncích, přispěchala s radou nebo se jen zajímala o to, kam směřuje mé další šlapání. V takových chvílích jsem vždy hořce litoval, že nevládnu jazykem německý, protože zpříjemnit si cestu nevázanou konverzací s člověkem, který si tak moc chce povídat, je vždy okamžik, který obohacuje. Sám sobě jsem nejednou položil otázku: „Kdy jsem tohle naposledy udělal já a jestli vůbec někdy?“. Postarší pár cyklistů zajímající se o mou finální destinaci - paní na trojkolce s větrníkem přející mi „bon apetit“, když jsem měl plnou pusu housky s višňovým jogurtem - převozník, jež mi vysvětloval, abych nejezdil až do města, ale vydal se po hrázi podél řeky - starší dáma s pejskem uprostřed luk z dálky na mě mávající a přející mi „Gute Fahre!“ s velkým úsměvem na tvář i- ti všichni a mnoho dalších mě přiměli se zamyslet. Ani od jednoho z nich jsem nežádal jejich pozornost a přesto se mi jí dostalo v hojném množství a rozhodně to vždy zpříjemnilo cestu a mimo jiné i utvrdilo v tom, že vše není jen takové, jak ostatní tvrdí. Nezažít to na vlastní kůži, nevěřil bych tomu ani za mák. A k tomu všemu zálohují a vrací PET láhve do automatů. Mnozí prominou, ale tohle jsem nežral - palec nahoru.



Elberadweg toho tak nabízí mnoho a ještě víc. Každý si tak může ukrojit svůj dílek dobrodružství a navíc si ho může formovat podle svých představ. Moderní metropole, malebná cihlová městečka, památky UNESCO, krásná příroda, čápi a volavky, kvalitní stezky, příjemní lidé, a když se k takovémuto výčtu přidá ještě slunečné počasí, nelze odolat. Celou cestou mě provázel průvodce Labskou stezkou, který jsem jednoduše dostal v Nadaci Partnerství. Stačil jeden telefonát, návštěva kanceláře a dostalo se mi jak prospektu, tak vlídného úsměvu a přání příjemné cesty. Já Vám nevím, ale na světě asi není vše jen špatně!



Text a foto: Jan Blažek

 
Facebook